Digitální nástroje a technologie mohou pomoci zlepšit zdraví spotřebitelů a udržitelnost potravinových systémů. V některých zemích (USA, Kanada, Portugalsko, Finsko, Austrálie) již situace ve využívání těchto nástrojů pokročila natolik, že může poskytnout referenční rámec pro další země, vlády či podniky.
Dosud byly přístupy (nejen regulatorního sektoru) k přijímání/aplikaci digitálních technologií v jednotlivých zemích velmi různorodé (od národních webových stránek s výživovými doporučeními až po specializované mobilní aplikace). Technologické vazby konečných spotřebitelů na daný digitální “ekosystém” (integrovaný HW/SW,
IoT přístroje, online služby) však postupně získávají v globální soutěži digitální ekonomiky na významu. Výjimkou v této soutěži není ani potravinový systém, kde byly sběr a analýza dat dosud často nesouvislé a jednorázové – např. oblast poskytování potravinové pomoci, vzdělávání (výživová doporučení a poradenství), spolupráce s výrobci (reformulace, změny složení potravin), regulace a fiskální opatření (spotřební daně). Snahou je využít digitální technologie nikoli jako paušální přístup, ale jako nástroj pro řešení nedostatků v dosavadních politikách (při nápravě informačních asymetrií, zrychlení výměny či sdílení dat, zajištění dohledatelnosti, integraci mnoha datových systémů či snižování zátěže poskytovatelů dat/respondentů). Analýza klade důraz na fázi zadávání a přípravy těchto technologií/systémů (cílení, pravidelné hodnocení, omezení duplicit a nadměrných nákladů, zajištění bezpečnosti a ochrany údajů), aby skutečně pomohly dosáhnout zamýšlených cílů poptávkově orientovaných politik (posílení zdravějších výživových preferencí u spotřebitelů).
Po celém světě se zavádějí strategie a opatření na snížení emisí skleníkových plynů pocházejících ze zemědělského sektoru (23 % globálních emisí). Závazky jednotlivých zemí snižovat tyto emise se však značně liší a jejich celkový dopad dle dosavadních
expertíz neodpovídá skutečnému podílu sektoru na klimatické změně (dosud nezapočteny např. potenciální změny land use nebo sektor lesnictví). Zveřejněná studie OECD tyto nedostatky pomocí aktualizovaného ekonomického modelu odstraňuje. Dochází k závěru, že komplexní sektorová strategie může snížit
globální sektorové emise až o 89 % (tj. 12 % celkového objemu antropogenních emisí skleníkových plynů). Dvě třetiny této redukce jsou výsledkem změn land use, a to především zastavení odlesňování, cca jedna třetina souvisí s vlastní zemědělskou
činností. Jako nejúčinnější nástroj z modelu vychází globální uhlíková daň, která vykazuje při snižování emisí dvojnásobnou účinnost oproti dotování nákladů při snižování emisí.
Analýza současně upozorňuje na související snížení globální zemědělské produkce o 3-8 % (a spotřeby potravin o 2-4 %), které by zavedení globální uhlíkové daně znamenalo.
Zdroj:
Mgr. Radek Stránský
Odbor zahraničně obchodní spolupráce, MZe
+420 221 812 310