Rozhovor s Janem Vopravilem, vedoucím oddělení Pedologie a ochrana půdy ve Výzkumném ústavu meliorací a ochrany půdy (VÚMOP).

Schopnost půdy zadržovat vodu v krajině se snižuje. I proto, že pěstujeme pořád stejné plodiny a používáme anorganická hnojiva. Je to tak?

Přesně tak. Pokud se ptáme, jak zadržet vodu v krajině, každého na prvním místě napadne, že se musí vybetonovat obrovská nádrž, která by to umožnila. Největší kapacita je přitom v půdě, která při dodržení správných postupů v zemědělství pojme opravdu velké množství vody. Chová se podobně jako houba – vodu do sebe doslova nasákne a pak jen pomalu pouští – přesně tak, jak to potřebuje příroda. Jediným problémem je, že voda v půdě není vidět, a tak si tuto její funkci mnozí z nás vůbec neuvědomují.

Jak by se dal vyhodnotit stav půdy u nás?
Z velké části na tom půda v ČR není dobře. A špatné věci se dějí hned na několika úrovních. Jedna je kvantitativní. Jde například o zábory zemědělské půdy kvůli stavebnímu rozvoji. Ten má na svědomí, že přicházíme až o 15 hektarů většinou té nejkvalitnější zemědělské půdy denně. Další hledisko je kvalitativní. Půda je poškozená a nemocná. Ohrožuje ji vodní a větrná eroze, vysoušení a podobně. Půda také ztrácí schopnost zadržovat vodu. Každá půda má svou přirozenou produkční schopnost, záleží na jejích vlastnostech. A podle její míry se odvíjí, jestli se toho na polích vyprodukuje hodně, nebo málo. A když je půda nějakým způsobem poškozená, například utužená, nebo má menší mocnost profilu kvůli erozi, pak se tento nedostatek musí něčím dohánět. Jedna z možností je umělé hnojení, které však působí krátkodobě a jednostranně. Navíc část látek z umělých hnojiv se dostává do potravin.

Dříve se k hnojení používal hnůj, vzniklý díky chovu hospodářských zvířat. To bylo v pořádku?
Ano. Dříve existovaly farmy, které byly univerzální. Sedlák měl živočišnou výrobu a rostlinou produkci. A sedláci samozřejmě potřebovali i plodiny, které slouží ke krmení. Dnes máme i farmy, které nemají vůbec žádnou živočišnou výrobu a pěstují jen řepku s kukuřicí a maso se k nám naopak často dováží ze zahraničí. Naši zemědělci tak nepotřebují pěstovat vojtěšku, která slouží jako krmivo, ale navíc pomáhá i regenerovat půdu. Cyklus je proto narušený. To není případ jen České republiky, něco podobného se děje i v okolních zemích. Z hlediska přírody pak vznikají problémy, jako je nedostatek organické hmoty v půdě či eroze kvůli kukuřici. A točíme se v bludném kruhu. Měly by se pěstovat plodiny, které poutají dusík. Každý, kdo absolvoval nějakou zemědělskou školu, velice dobře ví, že existuje určitá skladba osevních postupů pro různé typy půdy, která určuje rotaci plodin na jednom místě.

Je tedy v současném zemědělství všechno špatně?
Je to spíše jakýsi nový stav. Když je někdo zemědělský podnikatel, má hodně výdajů. Určitě ví, jak by se mělo postupovat správně, ale potřebuje vygenerovat takovou produkci, aby se uživil a vytvářel zisk. Pokud to však vezmeme z pohledu krajinného, ten u soukromého zemědělce nemá opodstatnění…

Je možné s tím něco dělat?
Naše instituce (VÚMOP) se ve spolupráci se SPÚ snaží najít cestu, která by umožnila, aby aktivity zemědělců byly co nejméně poškozující. Například jsme vyzkoušeli, že i kukuřice se dá pěstovat tak, aby negativní dopad na půdu byl co nejmenší. Říkáme tomu půdoochranné technologie. Kukuřice se zaseje, ale ještě před tím se použije takzvaná meziplodina – svazenka, která se vysadí před zimou, během které přemrzne a pole chrání, udržuje v něm vlhkost. Ale samozřejmě jsou místa, kde ani při dodržování tohoto postupu nemá kukuřice co dělat.

Způsobů, jak se dá se zemědělskou půdou zacházet, je nepochybně mnoho.

Převzato: Státní pozemkový úřad