Jak je na tom Česká republika s kvalitou potravin? Kdo tlačí na její postupné zvyšování a jakou roli v tomto ohledu sehrává Evropská unie?
V české společnosti v letošním roce hlasitě rezonovalo téma rozdílné (dvojí) kvality potravin napříč zeměmi Evropy, mnoho politiků ho také zmiňovalo ve svých kampaních před květnovými volbami do Evropského parlamentu. Odlišné složení potravin ve stejných obalech se ovšem týká relativně malého procenta prodávaných produktů na českém trhu. Jak kvalitní potraviny však mají Češi k dispozici obecně?
„Dobře to ilustrovalo naše srovnání, kdy jsme ve všech sousedních státech nakoupili ty nejlevnější nabízené potraviny určitých kategorií. Tehdy se ukázalo, že nejlevnější německé a rakouské uzeniny, lahůdkové saláty a např. toastové chleby deklarují lepší složení než nejlevnější položky z Česka, Polska nebo Slovenska,“ přibližuje výsledky testu spotřebitelské organizace dTest její ředitelka Eduarda Hekšová. Dodává, že v tomto případě však nejde o dvojí kvalitu, jak je ji v současnosti běžné chápat, ale spíše o odraz spotřebitelských zvyklostí v jednotlivých státech.
Podle předsedy správní rady Spotřebitelského fóra Kryštofa Kruliše byla kvalita ovlivněna dlouhodobým trendem poptávky po nižší ceně a výrobci a obchodníci se tomu přirozeně přizpůsobili. „Vzhledem k tomu, že po potravinách vyšší kvality je stále o něco užší poptávka než na západ od našich hranic, stane se, že si za lepší kvalitu zboží z jiných zemí EU připlatíme,“ říká Kruliš.
Podobně současný stav popisuje také předseda sdružení velkoobchodů a maloobchodních jednotek CBA Roman Mazák. „Česká republika je na tom v porovnání se západními zeměmi špatně, český zákazník je stále ještě hodně citlivý na cenu,“ podotýká. Aby mohly řetězce nabízet nízkou cenu s odpovídající obchodní přirážkou, tlačí podle Mazáka na dodavatele, kteří pak musí kvůli udržení požadované ceny logicky ustoupit v kvalitě.
Mají Češi zájem nakupovat kvalitnější potraviny?
Zásadní otázkou je, jestli se u na cenu citlivých českých spotřebitelů vůbec objevuje tendence nakupovat potraviny vyšší kvality. „Trendy zdravého stravování a ochota připlatit si za kvalitu je trend dnešní doby, který se zcela nevyhnul ani Česku. Postupně se zvyšuje i ostražitost Čechů při zkoumání informací na obalech potravin,“ popisuje Kruliš. Situaci podle něj pomáhá také ekonomická prosperita posledních let, která se začala projevovat i nárůstem reálných příjmů českých domácností. Stále více lidí si tak může dovolit kvalitnější potraviny a obchodníci se tomu pomalu začínají s nabídkou přizpůsobovat. „Stále však hraje při našich nákupech velkou roli cena a snaha zbytečně zakoupené zboží nepřeplácet,“ dodává.
Jak upozorňuje bývalá europoslankyně Olga Sehnalová (ČSSD), nemusí platit, že vyšší cena znamená i vyšší kvalitu. V této věci by podle ní byla užitečná rozsáhlá analýza. „Můžeme se podívat, jakou skutečnou hodnotu lidé za své peníze nakoupí, tedy poměr cena vs. kvalita. Přímá úměra, tedy kvalitní potravina rovná se automaticky drahá potravina, jak ukázala i různá testování, zde neplatí,“ říká. Podle Sehnalové je nutné brát v potaz cenovou politiku obchodníků, výši marží u různých druhů potravin a také kupní sílu obyvatel.
Redaktoři dTestu podle slov Hekšové pracují na edukaci široké veřejnosti – na webu zveřejňují tzv. Nákupní průvodce, v médiích divákům a posluchačům pomáhají s rozpoznáváním kvalitního zboží a upozorňují je, na co si dát pozor. „Domníváme se, že tato osvěta má svůj význam. Nemáme k dispozici statistiky z prodejů, nedokážeme proto hodnotit vývoj nákupního chování Čechů. Navíc deklarovaná kvalita (složení výrobku uvedené na obalu) se mnohdy liší od laboratorně otestované kvality,“ vysvětluje ředitelka.
Role nadnárodních obchodních řetězců
Zásadními hráči na českém trhu s potravinami jsou nadnárodní (či zahraniční) obchodní řetězce, je tedy legitimní ptát se, zda pomáhají kvalitu potravin zvyšovat či naopak. Podle Hekšové z dTestu nelze jejich vliv paušalizovat.
Roman Mazák jako zástupce českých velkoobchodů a maloobchodů vnímá roli nadnárodních řetězců poměrně negativně. Českým problémem je podle něj obrovská rozloha prodejní plochy v přepočtu na obyvatele. „Zákazníci se pak mezi ně rozmělní, řetězce nemají na svoje náklady odpovídající obrat, a proto musí zvyšovat obchodní přirážku. Z tohoto důvodu pracují s obchodní přirážkou minimálně 100 %, což je v klasickém českém maloobchodě nemyslitelné,“ upozorňuje Mazák. Kvalita výrobků na pultech českých prodejen podle něj pak přímo souvisí se špatnou politikou státu, konkrétně s tím, že nereguluje prodejní plochu. Jeho Družstvo CBA CZ už delší dobu varuje před expanzí velkých řetězců a vyzývá k ochraně malých a nezávislých prodejen.
„Obchodníci reagují na poptávku a přizpůsobují se tomu, co jim spotřebitel dovolí. Pokud je spotřebitelé změnou svého chování skutečně přitlačí k tomu, aby více dbali na kvalitu potravin, udělají to bez ohledu na to, zda jde o řetězce nadnárodními nebo ne,“ říká Kruliš. Zároveň ale zmiňuje, že některé zahraniční obchodní řetězce mají problém například s kvalitou ovoce a zeleniny. „Stále se lze setkat s nabídkou přímo nahnilého ovoce či zeleniny. Na obchodnících je, aby své zaměstnance řádně zaplatili a v mnoha případech se mzdy prodavačů již vylepšili. Ne vždy s tím ale ruku v ruce šlo zlepšení poskytovaných služeb a orientace na zákazníka,“ upozorňuje analytik Asociace pro mezinárodní otázky.
Kdo tlačí na zvyšování kvality
Katalyzátorem postupného zvyšování kvality potravin na českém trhu jsou spotřebitelské organizace jako dTest. „Pokud v potravinách zjistíme nějaké škodlivé látky nebo pochybení, informujeme o tom veřejnost. Stává se, že v důsledku toho výrobce upraví recepturu, nebo změní dodavatele suroviny, např. přejde na bio kvalitu suroviny,“ přibližuje Hekšová. Pokud dTest ve svých nezávislých akreditovaných laboratořích zjistí porušení nějakého legislativního limitu nebo vyhlášky, podává podnět k prošetření příslušným českým dozorovým orgánům. Ty potom zahajují vlastní správní řízení. „Neskromně si proto dovolujeme tvrdit, že i díky nám se český trh mění k lepšímu,“ říká Hekšová.
Kryštof Kruliš zmiňuje také další spotřebitelské organizace zapojené do informačních kampaní. Projekt Sdružení českých spotřebitelů s názvem „Jak poznáme kvalitu?“ se postupně věnuje potravinám různého druhu – pivo, sója, oleje, mražené výrobky, čokoláda – a spotřebitele vybavuje tím hlavním a praktickým, co by měl pro své rozhodování vědět. „SOS Asociace zase například každoročně provádí letní průzkumy kvality produktů jako jsou zmrzliny či limonády či nabízí informace o potravinách na svém webu, podobně jako to dělá Sdružení obrany spotřebitelů Moravy a Slezska,“ uvádí odborník.
Spotřebitelské organizace podle Kruliše ale samy změnu nepřinesou. „K tomu je zapotřebí, aby se spotřebitelé aktivněji zabývali tím, co kupují a seznámili se s dostupnými informacemi. Pouze tak se vytvoří tlak poptávky, který na obchodníky a výrobce působí více než veřejnoprávní kontroly,“ připomíná Kruliš.
Olga Sehnalová se v Evropském parlamentu i mimo něj dlouhodobě zabývá především tématem dvojí kvality potravin (a dalšího zboží), na řešení tohoto problému podle ní dosud nikdo systematicky netlačí. „Společné výzkumné centrum a jejich testování, které bylo nedávno publikováno, je jen velmi dílčí odpovědí na problém dvojí kvality a jeho dlouhodobé řešení,“ myslí si. Za systémové řešení nepovažuje ani tzv. Vysoké fórum pro fungování potravinového řetězce, kde jsou zastoupeni různí aktéři a diskutují různá témata, avšak bez závazných opatření.
Co zmůže Evropská unie
Legislativa Evropské unie se zaměřuje především na bezpečnost potravin, která se řeší například v europarlamentním výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin (ENVI). Členské státy mají k dispozici unijní databáze pro rychlé přeshraniční informování o závadných potravinách.
V mnoha konkrétních případech však unijní legislativa upravuje i kvalitu a složení potravin. „Týká se to všech komodit, pro které existují harmonizované evropské směrnice a obchodní normy, například čokolád, džemů, džusů, mléka, vajec, drůbežího masa a ovoce a zeleniny. Zde platí, že po celé Unii platí stejné jakostní požadavky,“ vysvětluje Hekšová. V tzv. neharmonizované sféře, kam spadají například mléčné nebo masné výrobky, si upravují pravidla státy samy, případně speciální předpisy neexistují vůbec. „Zde se kvalita v jednotlivých státech liší a vliv evropských institucí na ni není příliš velký,“ uzavírá ředitelka.
Typicky unijním tématem je pak již zmíněná dvojí kvalita (nejen) potravin. „Problém dvojí kvality by neměl být vnímán jako útok na EU, ale jako volání po férovém fungování vnitřního trhu, za což je Evropská komise odpovědná. Jaké k tomu zvolí nástroje je na ní a pokud jde o legislativu, tak také na Evropském parlamentu a Radě,“ říká bývalá europoslankyně Sehnalová. Selhání v této oblasti pak podle ní přirozeně povede k řešením, která si budou jednotlivé státy pro ochranu svých spotřebitelů přijímat každý zvlášť.
Kruliš ovšem také vysvětluje, že není úplně jednoduché definovat, co kvalitní je a co není. „Kvalita je ovlivněná řadou subjektivních faktorů, které mohou mít pro jednotlivce různý význam. Navíc bývá spojená i s cenou jednotlivých složek potraviny, třeba jak kvalitní a potažmo drahý je způsob slazení, konzervování či barvení. To, co je obecně považováno za méně kvalitní se také v čase může proměňovat s ohledem například na výživové trendy,“ upozorňuje. Kvalitu proto nelze jednoduše regulovat, úkol unijních i národních orgánů je z toho důvodu podle něj především kontrolovat, aby výrobci neklamali zákazníky například o obsahu potraviny.
Zdroj: euroaktiv.cz